Noční lov

Napsáno v roce 2010

Rajkan seděl u notebooku a stahoval důležitá data. Kabelem byl totiž k počítači připojen jeden z robotických mravenců, který měl za úkol prozkoumávat okolí tábora. Když byla data stažena, pardan odpojil kabel od robotova zadečku, asi pěticentimetrový kovově lesklý mravenec najednou ožil a okamžitě zmizel ze stolku. Za chvíli se objevil jiný robomravenec, dolezl až k Rajkanovi a sám nastavil zadeček, aby jej pardan mohl zapojit.

Rajkan si protřel unavené oči a vzhlédl k noční obloze. Spatřil obrovské množství hvězd a měsíční pás. Tolik hvězd, u nás ve městě skoro žádné nejsou vidět, pomyslel si a pak se pohledem vrátil zpět k záři monitoru.

"Hej Rajkane, už jsi hotový?" ozvalo se za ním.

Otočil se a spatřil dva pardany, jak sedí u ohně a popíjejí. Jeden z nich měl šátek na hlavě a natržené pravé ucho a zrovna se houpal na rozkládací židli. Ten druhý měl krátce zastřižené vlasy a tvář mu zdobila jizva. Stejně jako Rajkan měli na sobě kalhoty a vesty. Ale na rozdíl od něj se ti dva dobře bavili, zatímco on seděl u počítače a pracoval. "Už to bude, ještě pár myrmekobotů a pro dnešek jsem skončil," odpověděl Rajkan.

"No to jsi teda ještě neskončil," pokračoval ten s šátkem na hlavě. "Dneska je ideální doba na provedení akce. Je Bestie připravená?"

/p>"Ano je, včera jsem ji kontroloval, Maurisi, vždyť jsi u toho sám byl."

"No jó vlastně, tak pokračuj v čem máš."

Tenhle povýšenecký tón Rajkan nesnášel. Ale musel si zvyknout. Nakonec tahle práce mu přišla mnohem více zajímavější, než dřepět celý den někde v kanceláři, jako to dělal dříve. Jen sedět jako lev v kleci. Ne, už nikdy víc. Chtěl to změnit. A podařilo se mu to. A tak teď sedí v táboře uprostřed zalesněné pustiny někde daleko na jihu od jeho města na pobřeží a stahuje získaná data z robotických mravenců a jiných hmyzobotů.

Za chvíli Rajkan konečně odpojil posledního robomravence, zaklapl počítač a vstal od stolku. Chtěl zamířit přímo do stanu, ale Mauris mu hned podal flašku a ukázal na prázdnou rozkládací židli u ohně. Rajkan si sedl, natáhl nohy a docela rád se napil. Možná musel poslouchat Maurisovi příkazy, ale konečně se aspoň trochu cítil spokojeně. Chvíli jen seděl mlčky, civěl do ohně a poslouchal, ale když se pardan s jizvou na tváři s přáním dobré noci a úspěšného lovu odebral do svého stanu, Rajkan se Maurise zeptal.

"To s tou akcí dnes v noci jsi myslel vážně?"

"No jasně, že jsem myslel, dat máme už dost, víme, kde leží vesnice, i kde má chýši ta jejich šamanka, tak už nám nic nebrání." Mauris vstal a šel k laboratoři. Onou laboratoří byla vlastně jen přívěsu podobná bouda, kterou sem donesla helikoptéra. Otevřel dveře, rozsvítil a pak houkl na Rajkana, ať mu jde pomoci. Společně pak vynesli před laboratoř velkou bednu.

"Tak se ukaž, krasavice," řekl Mauris nedočkavostí, odklopil víko bedny a posvítil dovnitř baterkou. Uvnitř bylo schoulené jakési robotické zvíře. Opatrně jej vytáhli z bedny a položili na zem. Mauris ještě sáhl na dno bedny, podal Rajkanovi malou vysílačku a řekl: "Tak dnes bude Bestie tvoje."

"Cože?" pronesl Rajkan nechápavě, "ovládat Bestii byla vždycky tvoje práce. Vždyť já ani nevím, co s ní mám pořádně dělat."

"Je to sice moje práce, ale jednou se to budeš muset stejně naučit," ušklíbl se Mauris. "Tak dělej, ať už je na lovu, ona ví co má dělat. Naprogramoval jsem jí to a navíc ještě pomocí téhle vysílačky automaticky stahuje nová data z myrmekobotů, co máš v počítači, takže i ví, kam má jít."

Rajkan si tedy došel pro notebook a usadil se s ním u ohně. Připojil k němu vysílačku a na monitoru se automaticky spustil ovladač Bestie. Před několika dny už Rajkan viděl Maurise ovládat tohle robotické zvíře, ale stále mu nějak unikal důvod jeho výprav. Na průzkum okolí měli přece spoustu malých robomravenců a jiné hmyzí robohavěti. Proč tedy do lesa vypouštěli tuhle obludu? Pracoval pro ústav ani ne měsíc a už ho společně s Maurisem a pár dalšími pardany poslali sem na tohle téměř neobydlené místo stovky kilometrů daleko od nejbližší civilizace. Sem do krajiny těch tajemných lesních pardanů.

Tak už?" zeptal se Mauris, který stále postával u schouleného robozvířete.

Rajkan jednou klikl a pak už jen sledoval, jak se z toho klubíčka pomalu stává bezmála metr vysoká čtyřnohá kovová obluda s dinosauří hlavou s ušima, modře svítícíma očima, ocelovými zuby a dlouhým plazím ocasem. Od hlavy po špičku ocasu byla na hřbetě pokryta pevnými pláty. Uprostřed čela měla další modře zářící oko. Bestie před nimi stála bez hnutí a čekala na příkaz. Pak Rajkan klikl podruhé a Bestie okamžitě vyrazila z tábora a zmizela v lese.

Mauris se ještě chvíli díval směrem, kde ji spatřil naposledy a pak se vrátil k ohni. Sedl si na svou židli a dopil to, co mu ještě zbylo ve flašce. Nakonec si založil ruce za hlavu vzhlédl k obloze plné hvězd. "Stejně je to nádherné zvíře," ušklíbl se.

***

Bestie běžela nočním lesem. I když byla jen robot, pohybovala se s lehkostí skutečného divokého zvířete. Občas se zastavila a tiše sledovala své okolí, ale nocí se rozléhalo jen cvrčení cvrčků a občasné soví zahoukání. Později se na východním obzoru nejdříve objevila bílá záře a pak se na oblohu vyhoupl další měsíc. Bestie stála na skále, která se tyčila na jednom z kopců a upřeně hleděla na jih na malou vesničku. Ještě naposledy se otočila, v dáli spatřila oheň z tábora, a pak seskočila dolů se skály a uháněla k vesnici.

Vesnička měla jen několik chýší, které obývali lesní pardani. Nikdo už nebyl venku, jen ještě někde dohořívaly ohně. Bestie se krčila ve křoví. Ze získaných dat moc dobře věděla, že šamančina chýše stojí stranou ostatních. Po chvíli, když zjistila, že všude kolem ní je klid, se odvážila vyplížit ze křovisek a její ocelové zuby se zaleskly ve svitu měsíců. Rychle proběhla kolem tichých chýší a zastavila se až před tou šamančinou. Chýše byla pomalovaná různými ornamenty a neměla dveře, vstup zahaloval jen závěs z korálků. Uvnitř byla tma, Bestie však díky robotickým očím viděla dobře i v naprosté tmě. Opatrně strčila hlavu mezi korálky a uviděla, že vnitřek chýše zdobí různé amulety z kostí, dřeva a peří, hliněné sošky a pomalované kůže. Ale šamanka v chýší nebyla.

***

"Maurisi? Jestli Bestie hledá tu šamanku, tak ta v té svojí chýší není," řekl Rajkan a dál sledoval počítač. Na monitoru viděl přesně to, co vidí Bestie, zrovna tedy její záběry z šamančiny chýše. Ale i když chýše byla prázdná, naprosto Rajkana fascinovala. Všechny její věci, přívěsky a vyřezávaná kopí. Obdivoval preciznost s jakou ty věci musely být vyrobeny. O lesních pardanech toho věděl jen velice málo, jen to, že mají černou srst a že jsou úzce spjati s přírodou. Nebylo divu, že si o nich ze začátku myslel, že jsou to jen obyčejní divoši. Proto jej každičký nový objev tolik fascinoval. Maurise to ale nijak nezajímalo.

"Cože?!" vyštěkl Mauris a odstrčil Rajkana od počítače tak silně, až spadl ze židle. Mauris zaujal jeho místo a začal rychle něco psát na klávesnici. "Kde muže být, touhle dobou by už měla dávno spát! No tak to zkusíme jinak. Ona tam určitě někde je."

***

Bestie stále byla v šamančině chýši. Najednou sklonila hlavu a začala dávit. Z tlamy jí vypadl malý, vose podobný robot. Chvíli jen nehybně ležel na zemi, ale pak se jeho modravé oči rozsvítily, vosa vzlétla do vzduchu a zmizela venku. Bestie ještě tiše vyčkávala, vosa prozkoumávala okolní chýše. Za nedlouho signál od vosy potvrdil, že šamanka není ani v jiných chýších, Bestie se potichu vyplížila a vyrazila do lesa. Ale nevšimla si, že z jedné chýše vylezl pardan s kopím v ruce. Podíval se směrem, kde to kovové zvíře zmizelo v lese, a šel probudit ostatní. Bestie zatím běhala ve stále se zvětšujících kruzích kolem vesnice a přijímala nové signály od vosy.

Na obloze mraky zahalily oba měsíce a okolní krajina rázem potemněla. Bestie pokračovala v hledání cíle. Les byl hustý, plný vysokých kapradin a křovisek, místy byla půda měkká a podmáčená, až se Bestii bořily tlapy do bahna. Pak z nenadání signál vosy utichnul. Zvíře zastavilo a naslouchalo nočnímu tichu lesa, ale vosa mlčela. Zvedlo hlavu jako by větřilo kořist, odrazilo se a mohutnými skoky uhánělo k místu, kde vosa vyslala signál naposledy.

Bestie se přikrčila za vysokými kapradinami a upřeně sledovala starší ženskou postavu, která se zrovna skláněla nad zbytky robotické vosy. Pardančinu tvář zakrývaly dlouhé stříbrné vlasy s několika zapletenými pery a její tělo bylo zahaleno v hnědavém plášti. U pasu měla zavěšenou zdobenou dýku a v jedné ruce držela vyřezávanou hůl s hlavicí ve tvaru ptáka s dlouhým krkem. Šamanka si pozorně vosu prohlížela, nebylo pochyb, že to ona ji zničila, najednou však zvedla hlavu a její světle modré oči se zadívaly směrem, kde se krčila Bestie. Jejich pohledy se setkaly.

Bestie nečekala a jedním skokem chtěla pardanku strhnout k zemi, ale i když už šamanka měla svá mladá léta dávno za sebou, hbitě nastavila hůl a odrazila Bestiin výpad. Z hole se uvolila aura a na chvíli její záře Bestii úplně oslepila, oblak energie nakonec nabyl tvaru velkého ptáka s dlouhým krkem a mohutnými křídly a zhmotnil se. Tím ptákem byl jeřáb, jeho oči žhnuly zuřivostí a celé jeho tělo se chvělo. Vrhnul se na Bestii, nocí se rozlehl jeho řev a v šamančině mysli utkvělo jen jediné. Běž!

Les utichnul a zdálky bylo slyšet slabé dunění. A pak další. Těžká oblaka se valila po obloze a s sebou přinášela vítr a bouři. Pardanka běžela lesem, dlouhé stříbrné vlasy ji vlály ve větru. Místy byl ale les tak hustý, že se musela prodírat křovisky a její tvář a ruce byly záhy plné oděrků. Opět zafoukal vítr a na zemi dopadly první kapičky deště. Najednou se u ní objevil její jeřábí spirit a nedlouho po něm bylo slyšet i klusot Bestie.

Šamanka se zastavila, pevně uchopila svoji hůl a zlostně zasyčela. Zablesklo se. S duněním hromu se z křovisek vyřítila Bestie a tentokrát neminula cíl. Šamančina hůl se nárazem zlomila a drápy Bestie se pardance zaryly do masa na levé paži. Vykřikla bolestí, ale nevzdávala se. Vytáhla zdobenou dýku a vší silnou ji vrazila do Bestie. Marně. Čepel sice částečně pronikla do robotnického těla, ale ohnula se, dýka tak nešla vytáhnout a zůstala zabodnutá v těle robota. Jednotlivé kapky deště se změnily v provazce vody. Hrom burácel a šamanka se svým spiritem sváděla beznadějný boj proti robotické potvoře. Na těle měla mnoho škrábanců od drápů a zubů a její plášť byl roztrhaný a místy nasáklý její vlastní krví. Něco ale šamance přišlo zvláštní, Bestie ji nechtěla zabít, protože kdyby to chtěla udělat, se svými drápy a zuby by to udělala už dávno. Ona na něco čekala.

A dočkala se. Najednou pardanka přestala cítit svého spirita a jeho aura mizela. Rána na levé paži jí hořela bolestí. Kolena se ji podlomila. Jakoby se najednou všechna její síla vytratila. Svalila se na promáčenou zem. Spatřila Bestii jak už jen stojí opodál v dešti a čeká.

"Targusi." stihla ještě říci a pak ji obklopila tma.

Když se šamanka přestala hýbat, Bestie se postavila nad její bezvládné tělo, drápy jí servala zbytek pláště a odhalila pardančino šedavé břicho. Napřed na něj jen zaujatě zírala, ale pak jedním drápem udělala kousek nad pupkem asi dvoucentimetrový řez. Z rány okamžitě začala lehce téct tmavá krev, Bestie však neustávala v práci, chtěla získat to, co se skrývalo v šamančině břiše. Z ocelové tlamy vyplázla dlouhý a ohebný jazyk s háčky na konci, který hned vrazila do rány.

***

"Cos to udělal!" řekl omráčeným hlasem Rajkan Maurisovi, který seděl u notebooku a upřeně sledoval monitor. Oba teď byli zalezlí v Maurisově stanu a zvenku se stále ozývalo dunění hromů. Rajkan seděl jako tělo bez duše, nevěřil tomu, co se právě stalo. Zíral do prázdna a poslouchal, jak kapky bubnují na stěny stanu. Ne, to ne. Přece není Bestie stvořena k tomuhle. Vstal a bez ohledu na bouřku vylezl ze stanu.

"Rajkane počkej!" ozvalo se za ním. Ale Rajkan se ani neohlédl a vyběhl z tábora. Až když jej obklopil les, zastavil. Stále nevěřil. Sedl na spadlý kmen stromu, bylo mu jedno, že je mokrý, on sám už byl promočený až na kost.

Déšť pomalu ustával, dunění se vzdalovalo a les čerstvě voněl. Rajkan to ale nevnímal, jeho mysl byla najednou pustá a on se cítil tak prázdně. Netušil jak dlouho tam seděl, mohlo to být deset minut, mohlo to být klidně i dvě hodiny. Pak uslyšel Maurisovo volání. Neodpověděl. Volání se ozvalo znova a teď uviděl i světlo baterky.

"Rajkane, kde jsi?"

"Tady." Řekl nakonec Rajkan polohlasem. Mauris posvítil mezi stromy až nakonec kužel světla spočinul na promoklém Rajkanovi.

"Teda netušil jsem, že tě první lov tak vezme, no i když já na ten svůj taky nemám zrovna příjemné vzpomínky," ušklíbl se Mauris.

"Dej mi pokoj," odvrátil se Rajkan, vstal, popošel o pár kroků dál do křovisek a zmizel Maurisovi z očí.

"No tak Rajkane, jsi celý mokrý a špinavý, pojď se zahřát."

"Ne, už jsem řek, dej mi pokoj."

"Rajkane," řekl Mauris co nejpřívětivějším tónem, "ta šamanka, není mrtvá, přežije to, Bestie tohle dělala už několikrát, moc dobře ví, jak na to. Navíc ji museli pronásledovat vesničané, protože se objevili skoro hned po tom, co Bestie dokončila práci. Postarají se o ní. Lesané jsou mocní léčitelé, jednou jsem je viděl v akci. To bys nevěřil." Mauris se teď opíral o strom a mluvil směrem, kde Rajkan zmizel v křoví.

"No tak pojď, Bestie se už vrátila a něco přinesla. To kvůli čemu tady vlastně jsme a kvůli čemu musela napadnout tu šamanku," dodal Mauris, otočil se a vrátil se do tábora.

Rajkan ještě notnou chvíli bezmyšlenkovitě civěl do lesa. Nakonec se odhodlal vrátit se. Když se objevil mezi stany, uviděl Maurise, jak se sklání nad Bestii, které zrovna vypadlo něco slizkého z tlamy. Bestie taky nevypadala zrovna nejlépe, z těla jí trčel kus jakési zbraně a jedno ucho měla pokřivené. Rajkanovi z toho všeho bylo na zvracení, neváhal a zamířil rovnou do svého stanu, svlékl si mokré oblečení a zalezl do spacáku. Zavřel oči a přál si, co nejdřív usnout. Ale zaplavila jej spousta myšlenek a otázek. Tak tohle je práce o které si myslel, že bude pro něj? Proč? Opravdu to ta pardanka přežije? Nakonec jej přeci jen přemohla únava po probděné noci a on usnul neklidným spánkem.

Mauris zatím vlezl do laboratoře a pečlivě umyl tři slizké věci, co přinesla Bestie. Jednu z nich uchopil mezi palec a ukazováček a pečlivě si ji prohlížel. Vypadala jako podlouhlý, asi čtyři centimetry dlouhý, průsvitný kámen zelené barvy pokrytý lehkými rýhami a tmavšími skvrnami. Vzal tři velké zkumavky, z poloviny je naplnil nějakým roztokem a do každé z nich dal jeden kámen. Když zkumavky lehce protřepal, kameny zazářily slabým zelenavým světlem. Mauris si je ještě dlouho prohlížel. Nakonec uložil zkumavky do stojanu a když opouštěl laboratoř, tak aniž by si to přiznal, tiše pronesl: "Díky, Sibalo, za ty nádherné aurandíny."