Pro průměrného Čecha je Maďarsko synonymem divného jazyka, lázní, placaté krajiny a klobás s paprikou.
Podle Maďarů jsme my národem piva a knedlíků ;)
Budapešť: První setkání
Publikováno: říjen 2018
Se svými 1,75 miliony obyvateli je Budapešť momentálně 10. největším městem EU, těsně za Varšavou. Dunaj ji rozděluje na dvě části, kopcovitý západní Budín, který dýchá zelení a výhledy, a placatou východní Pešť, jenž je rájem pro milovníky procházek bludištěm starých ulic a pavlačových domů. Budapešť má celkem 23 městských obvodů (kerület, mn. č. kerületek) číslovaných římskými číslicemi.
Mezi turisticky nejvýznamnější obvody patří:
I. Várkerület - budínský hradní vrch s přilehlými uličkami a Gellért-hegy.
V. Belváros-Lipótváros - centrum Pešti s nábřežím Dunaje.
VI. Terézváros - obvod lemující Andrássy út od centra až po Hősök tere.
VII. Erzsébetváros - leží jihovýchodně od Terézváros, v jeho vnitřní části je židovská čtvrť.
VIII Józsefváros a IX Ferencváros - vnitřní části vypadají stejně jako u předchozích obvodů, nachází se zde muzea a třeba i nejprofláklejší tržnice Nagy Vásárcsarnok na Fővám tér. Různí průvodci (a částečně i místní) tvrdí, že vně hlavního okruhu Nagykörút začíná být situace trochu drsnější, domy zanedbanější a nedoporučuje se návštěva v noci. Netestovala jsem tuto hypotézu, nicméně je pravda, že stačí zahnout z Üllői út (třída oddělující oba obvody) za tři rohy a najednou se člověk ocitne v sevření nikdy nezrekonstruovaných paneláků naňahňaných na sebe.
XIV. Zugló - Hősök tere a park Városliget.
Město samotné vzniklo v roce 1873 spojením tří samostatných obcí: Budína (maďarsky Buda), Starého Budína (Óbuda) a Pešti (Pest). Sté výročí sjednocení připomíná bronzová skoro-ulita na jižním cípu Margit-szigetu. Na dobu předchozí zase vzpomíná malé sousoší prince Budy a princezny Pesti na severním úpatí Gellért-hegy s pěkným výhledem na hradní vrch. Buda a Pest jsou rozděleni hlubokým příkopem znázorňující Dunaj. Jak by také ne, vždyť první most přes řeku byl dokončen až v roce 1849. Zajímavost: dříve se prý užívalo pro celou oblast spojení Pest-Buda, s prohozením přišel ve 40. letech 19. století hrabě István Szechényi, někdy označovaný jako největší Maďar.
Všechna důležitá budapešťská must see se dají zhltnout během dvou dní (založeno na vlastní zkušenosti s kamarády, co přijeli na návštěvu na víkend). Nicméně město samotné nabízí doslova hodiny až dny prozkoumávaní různých zákoutí a detailů, které můžou na první pohled běžnému návštěvníkovi uniknout. Stačí se podívat na fasády starých pavlačových domů či se jen tak toulat po kamenných cestách na západní hranici města a kuriozity na sebe nenechají dlouho čekat. Například skutečně tvarově bizarní je symbolický „Nultý kilometr“ silniční sítě. Stojí na Clark Adám tér a měly by se odtud počítat kilometry maďarských silnic.
Další zajímavou věcí, která všímavější pozorovatele může zarazit při vychutnávání si výhledu z Gellért-hegy, je absence výškových budov. Pešť je jako placka a všechny domy jsou plus mínus stejně vysoké. Lehce přečuhují jen dvě: Országház (budova parlamentu) a Szent István Bazilika. Obě budovy mají nejvyšší bod ve výšce 96 metrů nad okolním terénem a jejich stejná výška symbolizuje rovnost vlády a náboženství (což bylo na počátku 20. století, kdy byly obě stavby dokončeny, důležité). Číslo 96 není náhodné, jedná se o narážku na rok 896, kdy se první maďarské kmeny v čele s Árpádem usadily v oblasti kolem Tisy a Dunaje. Navíc (zatím) existuje vyhláška, která zakazuje, aby jakákoliv budova ve městě byla vyšší než oněch 96 metrů.
Památník ke stému výročí sjednocení města (vlevo), princ Buda a princezna Pest (uprostřed) a Nultý kilometr (vpravo).
Budapešť? Vážně? Vždyť se tam ani nedomluvíš.
Nebudu lhát. Jsem konzerva. Neskutečná. Udělat jen jediný krok z mé dokonalé komfortní zóny vyžaduje velké množností energie na hledání výmluv a nevhodných slov. Proto jsem si nedokázala na začátku doktorátu vůbec představit, jak budu schopná přežít a „dělat vědu“ tři měsíce někde v zahraničí, když se neumím pořádně ani anglicky vyžvýknout. A upřímně, neuměla jsem si to představit ani v moment kdy mě o pár let později žlutý autobus vyplivnul na Etele tér na Kelenföldu.
Doktorandi na přírodovědě v Olomouci mají povinnost vycestovat během studií na 3 měsíce do zahraničí na stáž. Pokud je školitel dostatečně internacionální a zapálený pro téma, na kterém pracuje i student, většinou má v zahraničí pár kontaktů a ví, kam svého doktoranda poslat či alespoň nasměrovat. Tohle vše ale nebyl můj případ, neb můj školitel se specializuje spíše na plazy a střevlíkovití brouci jsou záležitostí již spíše okrajovou. Ve stylu „stáž je tvůj problém, vyřeš si to jak chceš,“ trvalo dlouho, než jsem se odhodlala napsat první email s žádostí, jestli můžu přijet, prvnímu člověku na mém seznamu potencionálních kandidátů pro vědeckou spolupráci. Po týdnu napjatého očekávání přišla odpověď: „Jasně, budu rád, když přijedeš.“
Panika. A papírování. Hlavně jsem do poslední chvíle netušila, kde budu bydlet, protože domluvené ubytování mi asi týden před odjezdem kleklo a já na rychlo (tj. dva dny předem) hledala přes Airbnb něco jiného. I to nejlevnější bylo docela mastné, takže v závěru jsem do stáže vrazila i dost svých úspor. Největší obavy jsem měla z komunikace. Svoji angličtinu bych rozhodně nepovažovala za fluent, ale spíše bych ji dosadila na level chlupatá deka. No a maďarština? Ta mi zněla jako rozsypaná klávesnice. Měsíc mi trvalo přečíst správně gyógyszertár (lékárna) a dva než jsem strávila zastávku Harminckettesek tere. Ale vstřebala jsem to všechno. Díky maďarskému kolegovi a mentorovi v jedné osobě jsem nejenom přežila, ale naše spolupráce nadále pokračuje.
Týden po obhajobě disertace mě proto pozdně letní Budapešť opět přivítala. Překvapila mě automatičnost s jakou jsem se obložena bágly jako vánoční stromeček vydala z nádraží Nyugati na pronajatý byt. Hned druhý den při cestě na ELTE (Univerzitu Loránda Eötvöse) jsem nastoupila na Oktogonu do tramvaje a ona se nečekaně rozjela opačným směrem. Co jsem byla schopná vyrozumět z maďarského hlášení, tak se něco stalo po cestě a tramvaje jezdí jen na Oktogon. Stát se mi to loni ve stejnou dobu, tak už mě zachvátí panika a polije pot, že jsem navždy ztracena v bludišti nesrozumitelných zastávek. Takto jsem jen vystoupila na další zastávce, vlezla do metra, vylezla o pár stanic dále a pokračovala v cestě jinou tramvají. Pohoda.
Moje postdoc „kariéra“ začala. Realita není taková, že doděláte doktorát a je z vás plně samostatná fungující vědecká jednotka (pokud nejste skutečně magor). Že se ústav o vás postará, dá vám slušný plat a kancelář s prosbou, ať serete články jako tasemnice. Ve skutečnosti jste pořád lama (či telátko, chcete-li), která(é) stojí před branou do světa plného urýpaných recenzentů a zamítnutých grantových žádostí. A vy to víte moc dobře, ale přesto chcete do takové světa vstoupit, přežít v něm a ideálně skutečně plodit kvalitní články. Za málo peněz, nebo třeba i vůbec žádné. Nejpitomější rozhodnutí v životě. Jistá sebevražda.
Ano, já vím.